| - Po loňském
podařeném puťáčku po Bílých Karpatech jsme letos opět vyrazili.
Ale tak nějak pěkně jak to má být, tzn. narychlo - bez
přihlášek, bez vybírání peněz a 14 dnů před odjezdem domluva kam
vůbec pojedem. A to mám skutečně rád :-). O to víc se člověk
těší. - Z loňských skautíků nakonec vyrazil jen Army a přidal
se Soptík. Ze starších opět Vašek, Lenka a KolinC. Přidala se
Aňa a George, za což jsem víc než rád. Na poslední "medvědí"
večeři asi jen tak nezapomeneme :-).
- A stejně jako loni i letos jsme nešli do neznáma. Vašek v těchto
horách už byl, takže nás opět vedl. Počasíčko nám přálo i když nás
trošku pozlobilo, ale to by asi nebylo vono kdyby bylo furt pěkně.
KUDY TUDY?
- vyrazili jsme busem do Ostravy Svinova. Odtud vlakem s přestupem v Žilině
do Ružomberku. Cesta zpět byla krkolomnější. Páč rychlík z Liptovského
Mikuláše měl zpoždění a tak jsme nestihly přípoj v Žilině. Odtud jsme se
courákem drkotali do Čadci, odtud courákem č.2 do Bohumína a zde na dvě
zastávky přeskočili na rychlík, který nás hodil do Ostravy Svinova. A
nakonec jsme to zakončili cestou busem už přímo dom.
1. den sobota - 6.00 bus směrem na Ostravu pohltil naši
partičku. Počasí skvělé, slunečné teplé.. až moc. V Ostravě se přidává i
Lenka a po cestě vlakem je tu Ružomberok. George ochotně jde do obchodu pro
nějaký repelent a opalovací krém a NAVÍC přináší meloun! Hurá do něj, snad
se z něj nikdo ne ..... :-) 15:00 start naší pěší pouti - Ružomberok -
vesnice Likavka - zřícenina hradu
Likava /nádhera, příjemná zastávka/
- a stoupání na Přední Choč /převýšení 600 m.n.m., opravdu fuška/ -
Poľana, louky pod Velkým Chočem /a ubytování v "hotelu" Choč!, paráda/ -
poměrně zničení, unavení, spaření s chutí vaříme první večeři a jsme
rádi za skvělé ubytování pusté medvěda :-).
2. den neděle - Ráno nám trvá poměrně dlouho než
vylezem a vystartujem. Ale to nevadí. Před "hotelem" sedí partička kluků,
kteří si dělají oheň a opékají. Dáme se do řeči a zjišťujeme, že přenocovali
přímo na vrcholu Velkého Choče. Pojíme, pobalíme a vyrážíme směr vrchol.
Čeká nás 400 m převýšení. To není už tolik, ale je to na kratší vzdálenost,
uf.... Nahoře jednoznačně přepychový výhled. Ostatně všichni to tvrdí, že z
Velkého Choče je to nádhera - skvost:
Orava - Malá a Velká Fatra -
Nízké Tatry - Liptovská Mara - a hlavně Roháče (Západní Tatry)
A co mě celkem překvapuje jsou "davy lidí" co se nahoře
vyskytují a co ještě po cestě potkáme. Opravdu turistický vrchol
i když si jej každý musí pěkně odřít a upotit, protože opravdu z
každé strany je to převýšení jedna báseň. Odtud jsou ostatní
vrcholy tohoto pohoří fakt titěrné. Velký Choč je prostě
dominantou. Ani se mi dolů nechce :-). Brždění mi vždy dělá
problém. A taky že jo :-) Natáhl jsem si sval v levé noze a dolů
to je peklo. Poslední sešup na překrásné louky kolem sedla
Vrchvarta byla pro mě opravdová muka. Hned na jejich začátku
došlo na
koupání, spíše tedy na mytí zpocených a znavených těl.
Už tady jsem měl celkem dost. Naštěstí nás už nečekalo žádné
velké převýšení za což jsme byli asi všichni rádi. Louky a
chatičky na nich jsou nádherné. Ale odpolední slunce nás však
hnalo dál a dál a na konci nás čekalo nemilé zjištění, že jsme
někde jinde než jsme chtěli být :-(. Ale naštěstí jen kousíček.
Původní cíl noclehu salaš na Roveňi byl pro nás opravdu příliš
daleký a tak jsme se utábořili na svahu před vesnicí
Malatiná.
Opravdu jsem měl toho dost a myslím, že ne jen já. Dnes to bylo
opravdu fuška.
3. den pondělí -
Ráno se budíme do zatažené oblohy a po raním "ceremoniálu" vstávání,
snídání, balení na nás z oblohy začal padat déšť. Rychle jsme seběhly do
Malatiné, kde hned na začátku se objevil přístřešek. Jak na zavolanou,
neušli jsme snad ani 1 km. Kluci se šli mrknout do vesnice po hospůdce či
obchodu a ostatní jsme si dali první partičku BANGu. Naštěstí po hodince
přestalo pršet a tak jsme vyrazili dál. /Zde jsem měl krizi, noha bolela,
znavený ještě po včerejšku a navíc škaredé deštivé počasí - navrhl jsem, že
klidně bych jel o den dřív dom/ Na salaš to šlo v pohodě, ale myslím, že
včera večer bychom kromě Vaška a Georga sem už nikdo nedošli... Před vstupem
do Prosecké doliny se udělalo nádherné počasí, vylezlo sluníčko a odehnalo
vše pryč. /I moji krizovou chvíli, za což jsme nesmírně rád./
Prosecká dolina nádherná, vodopád fajný, studený :-), opět davy lidí
/potkali jsme tady zlatohoráky rodinu Šťastných/, Cesta od Prosecké
doliny po lukách směr Kvačany byla v pohodičce navíc zakončená příhodným
místem k táboření hned před vstupem do Kvačanské doliny /sice soukromá
loučka u parkoviště, ale pokosená a pěkně v údolíčku/. Díky tomuto místu
jsme si i zašli do hospůdky na něco dobrého :-). Myslím, že pro všechny
velice příjemné. George se při hlídání stanů "seznámil" s majitelem louky a
udělal ohýnek, při kterém jsme po našem návratu poseděli a měli tu "čest"
poznat místní policii /důležití jako stěrače na ponorce :-) /.
4. den úterý - Slunečné chladné ráno, zjišťujem, že kolem nás je o
několik stanů víc. Nenocovali jsme tu nakonec sami. Nevadí, snídáme, snažíme
se vyrazit dřív, páč je snaha už celý víkend zakončit putování na prvním
vrcholu Roháčů - Sivém vrchu. Cesta Kvačanskou dolinou pohodová i když víc
do kopce než jsem čekal. Na jejím konci kouzelné místo -
Oblazy se dvěma
mlýny. Jeden je skvěle zrenovovaný, mají zde zrekonstruované i převody od
mlýnského kola což mě naprosto nadchlo. A další krásné přírodní místo
Raztocká dolina. Malá za to překrásná, víc vody tak to by byla akce tudy
projít, že jo Army! A hurá do nekonečné vesničky Huty, kde s elánem
nakupujeme v obchodě nejen něco dobrého na zub, ale i k snědku. Hlavně
SLANINU! Před konce vesnice máme sice dobrý čas, že by se dalo ještě
zaútočit na vrch Sivý, ale počasí je naprosto proti. Přihnala se bouřka, ale
zanechala za sebou studenou frontu a tedy nepřestávající déšť. Schovali jsme
se nejprve pod stříškou u vchodu do penzionu - firemního rekreačního
střediska, kde hodná paní chatárka nám nejprve dovolila nabrat si vodu do
lahví, ale později i uvařila čaj či kávu a nakonec i dovolila schovat se
(zahřát se) ve společenské místnosti. Zahráli jsme si druhou partičku BANGu.
Když asi po 2 či 3 hodinách déšť aspoň trochu ustal jsme se rozhodli,
že dobrotivosti lidí nesmíme zneužívat. Nejprve se šli kluci pozeptat na
nocleh k jedněm chlápků, kde již jednou v minulosti ve stodole přečkali noc,
ale tam to nevyšlo. Máme přece stany a tak tedy vyražíme do sedla Biela
Skala /asi 500m/, kde přenocujeme. Aspoň vyzkoušíme ty našeho nové
oddílové jak odolné jsou :-) Kolem 18h. za vytrvalého deště stavíme stany,
uvelebujeme se v nich, vaříme večeře a nakonec usínáme ---
--- ZDE BYCH SE RAD POZASTAVIL, aneb veselá? historka ---
Odpoledne jsme koupili slaninu, že si ji
opečeme na ohýnku. Ale co teď sní, že? Když prší. No nic.
Nejprve si s Georgem v předsíni stanu na plynovém vařiči vaříme
večeře - těstoviny. A pak to přijde. George obětuje víčko od
ešusu a jde se dělat
slaninka, nakrájíme si ji na plátky a hurá
na plamen. Sliny se už sbíhají, oba dva to milujeme, voní to a
voní do celého lesa. /Zde se sluší podotknout, že místo na
kterém se nacházíme není ani vysoko v horách, ani vyloženě ve
městě. Akorát tak prostůrek pro medvěda, kterých je na Slovensku
okolo 900 ks což je na každou dolinu v průměru jeden kus. A my
jsme na rozhraní dvou dolin./ Při dělání slaninky právě o
výskytu a chování medvědů polemizujeme. Ale slanina je slanina.
Po první várce přichází na řadu topinka na vypečeném tuku a
následně druhé várka. No slast pro naše chuťové buňky. Navíc
Soptík má CIBULI! Tak neleníme, bere dar, krájíme na kolečka a
na vypečeném tuku z druhé várky smažíme. To je pošušňáníčko,
mňam. To už asi tak hodinku naše dobrůtky voní lesem a my
netušíme kam až vůně dorazí. Vše zakončuje topinka a také
diskuze o medvědech, která nemá moc povzbudivý konec ... A co s
tím špinavým voňavým víčkem, nechat si jej ve stanu? To raději
ně. A tak je George jen tak ledabyle hodí tak 1m před stan. Já
se neudržím a začínám se smát. Příde mi to totiž přesně jako
návnada na medvěda / žraloka - tomu se taky nejprve hází kusy
krvavého masa a pak to finální sousto a my také voníme tady
masíčkem celou hodinku a nakonec to nabídneme na vylízání metr
před stan. Ale řekl bych, že stan není tak bezpečný jako loď...
S takovými podobnými myšlenkami jdu spát, ale můžete se vsadit,
že to nebyl spánek... Nyní věřím tomu, že díky silnému a
vytrvalému nočnímu dešti se návštěva chlupáče naštěstí nekonala.
Uf, uf ,uf, nevím co bych dělal. Mám z nich skutečně respekt.
/Ráno se George přiznal, že ta večerní diskuze na něj též
negativně zapůsobila a bál se stejně jako já./
Ale nikdy na to nezapomene, že jo!!! :-)
5. den středa - Dnes vstáváme do velmi studeného
zamračeného dne. Fakt je nám zima. Na odjezdovou autobusovou
zastávku to máme jen 10 min. Což je fajn. Nastupujeme do již
celkem plného autobusu, ale následně při zastávkách ve vesnicích
se plní ještě mnohem víc. Dojeli jsme do Liptovského Mikuláše,
kde přestupujem na vlak a míříme domů.
Skvělé putování je za námi....
|
